Kdo znáte krajinu v Českém ráji víte, že je to docela zvlněná pahorkatina protkaná roklemi táhnoucími se kolem potůčků, potoků a říček. U jednoho docela malého potůčku na dně úzké a nepřístupné rokle mají lišky noru. A nahoře nad strží jsem měl založenou újeď a chodíval jsem k ní čekávat na lišku.
Toho večera jsem dorazil na místo velmi časně, sluníčko teprve zapadalo. Vylezl jsem na posed, fenku samozřejmě sebou, vyndal z batohu spacák a začal jsem se všelijak chystat na dlouhé čekání za mrazivého večera a noci. Když jsem dělal asi tak největší rámus, Felly se na mě vyčítavě podívala jako by chtěla říct něco jako: "Koukej toho nechat, jde liška!" a pak napjatě sledovala okraj lesa. Netrvalo dlouho a liška byla tady a hrnula se přímo k újedi.
Co teď?! Rychle jsem odložil batoh a spacák a začal hledat flintu. Než se mi podařilo zamířit, liška nás zjistila a koukala po anglicku zmizet. Rána samozřejmě vyšla pozdě a byla špatná. S liškou to trhlo a zmizela v lese. Ale něco přeci jen musela dostat! Tak z posedu dolů a za ní.
Pustit fenku na volno se mi nechtělo, hned dole pod strání byly nory a norovat potmě je nesmysl. Tak jsem ji uvázal na barvářský řemen, do ruky jsem si vzal baterku a pospíchali jsme k lesu za liškou. V lese se přeci jen už začínalo dost šeřit, stráň dolů byla docela slušně namrzlá, fena táhla za řemen celou svou touhou lišku dostat a tak mi hned na kraji strže ujely nohy a frčel jsem za ní.
Když jsem to konečně asi po dvaceti či třiceti metrech pádu dobrzdil, zjistil jsem, že lišku mám téměř na dosah. Seděla na postřeleném zadku a bránila se dorážející fence. Neváhal jsem ani vteřinu a ve snaze feně pomoci jsem lišku ze všech sil udeřil do hlavy baterkou. Měl jsem baterku docela novou, na tři monočlánky, svítila tak, že se s ní daly šacovat letadla. Tohle bylo ale její poslední. Baterka se rozletěla na kusy (které jsem pak dohledával další den), liška zmizela a fena za ní. Nějak se mi podařilo zadržet konec barvářského řemenu a tak jsem více méně po hmatu šel (spíš jel) dolů po stráni za nimi. Fenku jsem našel až dole kousek před norou, lišku už měla zadávenou.
Tahle čekaná tedy netrvala než pár minut, snad to ani čekaná nebyla. Jen jsem tímhle příběhem chtěl doložit, jak je důležité brát dobrého psa sebou i na čekanou. Vždycky totiž může napravit, co pán pokazí.