Na čekanou si vždycky sebou beru psa, v poslední době je to nejčastěji moje jagdteriérka Cera Od Třívrché borovice. Vzhledem k velikosti a váze teriéra není problém ji brát nahoru na sedačku. Posedy stavím většinou jako "dvoumužné", tedy tak, aby se v případě potřeby na sedačku vešli dva chlapi. Takže se fenka bez problémů vejde na sedačku vedle mne. Je pravda, že někdy se stane, zvláště u mladého psa na začátku výcviku, že nějakou zvěř vyplaší. To se ale mnohokrát vrátí tím, že na zvěř upozorní. Zvláště za šera nebo v mlze pes vidí lépe, než člověk s moderní optikou.
Protože jistota je jistota, mám na pracovním vodítku připraveno něco jako bezpečnostní pásy: Vodítko provléknu psovi pod hrudníkem za předními běhy, provléknu kroužkem a připnu na obojek. Konec vodítka vážu na větev nebo některou část posedu. Tento systém se mi již několikrát osvědčil. Vzpomínám si na případ, kdy během čekané začalo pršet a zároveň to mrzlo. Seděl jsem dost vysoko na dubu a dolů jsem musel po větvích. Ty však byly pokryty ledem a strašně to klouzalo. Nést fenu v ruce a držet se jen jednou rukou jsem nechtěl riskovat, tak jsem fenu nechal uvázanou v řemeni a ten jsem vzal do zubů a takto jsem ji snesl dolů.
Tentokrát se ale stalo něco jiného. Seděli jsme s Cerou na sedačce a protože byla zima, zapnul jsem fenu ještě dovnitř do batohu, takže jí koukala jen hlava. Seděli jsme snad jen pět minut, když přišla liška. Vyšla asi pět metrů vlevo za posedem a blížila se krajní brázdou, na které nebyl sníh. Svítil sice měsíc, ale liška se držela u kraje lesa ve stínu, takže byla vidět velmi špatně. Došla až před žebřík a zastavila se na naší čerstvé stopě. Asi se divila, kam stopa tak najednou mizí. Fena samozřejmě o lišce věděla a nakláněla se přes okraj sedačky, aby ji viděla. Já jsem si uvědomil, že liška naši stopu dlouho ověřovat nebude a rychle zmizí. Sáhl jsem proto po zbrani a velice opatrně a pomalu jsem ji podstrčil pod žbrdlík a založil do ramene. Pod posedem ale nebyl sníh a moc toho vidět nebylo. Liška zřejmě zjistila, že naše stopa vede nahoru a asi zahlédla i můj pohyb. Zkusil jsem ji dostat do kříže ještě když odbíhala zase zpátky doleva dozadu, ale k ráně jsem se nedostal. Vtom se podívám doprava po fence, ale sedačka vedle mě byla prázdná. Jak se fena snažila na lišku vidět, překulila se i s batohem přes hranu sedačky a zůstala viset na vodítku. Cera koukala z batohu a dokonce jsem měl dojem, že je v této poloze spokojená, protože má lepší výhled na všechny strany, než ze sedačky. Docela jsem se divil, že fena nevydala ani hlásku. Žádný úlek z toho pádu nebo z cuknutí vodítka.
Doporučuji Vám, abyste něco podobného zkusili také. Pokud by fena byla uvázaná jen za obojek, mohla by se z něho vyvléknout nebo se na něm uškrtit. A jak by dopadla, kdyby spadla zavřená v batohu z pětimetrové výšky, to nechci ani domýšlet.