Takovým rčením staří Irové vystihovali povahu Irského vlkodava. Nevím, jestli se pro něho ještě hodí, vlkodava jsem na lovu neviděl a i jinde se s ním lze setkat jen zřídka. A otázkou bohužel je, zda dnešní vlkodav má s původním Irským vlkodavem ještě něco společného. Slyšel jsem dokonce vypravovat, kterak jagdteriér Car od Třívrché borovice vlkodava vypráskal a tak tak že ho při tom nezadávil.
Že rčení o ovci a lvu platí pro moji fenečku Citu z Řezbova dvora, mne přesvědčila při prvním dosledu, kdy jsme dohledávali živé a - vzhledem k vitalitě černé zvěře - jen poměrně lehce zraněné prase.
Cita je mojí třetí fenkou a čtvrtým jagdteriérem celkem, ale takového mazlíka a závisláka jsem ještě neměl. Když jí vezmu do náruče, snaží se přitisknout co největší částí povrchu těla a tak silně, že to vypadá jako by se chtěla celá přilepit. Žádná hra jí ještě nikdy neomrzela a doma na gauči je naprosto spokojená. Dokonce se mi zdá, že její povaha je k lidem tak měkká, že se mi obtížně cvičí.
Ve středu večer, právě když jsem doma pod kůlnu věšel ulovené prasátko, se u mne zastavil kolega ze sdružení, Jarka. Střílel také, ale prase se mu nepodařilo najít. Ráno tam poslal svého tchána, také člena našeho sdružení, který bez psa na sněhu vypracoval asi kilometr pobarvené stopy. Když ho ale stopa zavedla do hustého mlází a barva se prakticky ztratila, vzdal to. Na místě označeném zálomkem jsme pak před polednem nastoupili my dva s Citou.
Jedná se o několik hektarů hustého převážně smrkového mlází, hustě prorostlého ostružiním a vším, co má trny a ostny. Stopa údajně nikde ven nevedla a tak nebylo zbytí. Většinou po kolenou, často po břiše, s fenou na řemeni, prodírali jsme se dalších několik set metrů. Naštěstí bylo možné stopu postřeleného divočáka mezi ostatními na sněhu rozeznat a čas od času jsme nacházeli lože, kde pravidelně byla kaluž barvy velikosti mužské dlaně. Bylo jasné, že prase je střelené na zadek. Stopa se kroutila, klikatila, některými místy vedla i několikrát. Byl jsem už tak rozedraný od trnů, že jsem "barvil" víc než to prase.
Nakonec Cita přestala sledovat stopu a - pokud jí řemen dovolil - postupovala s vysokým nosem. Bylo jasné, že prase je živé a ustupuje před námi mlázím. Na řemeni bychom se k němu nikdy nedostali.
Měl jsem toho už opravdu dost, ale Citu to teprve začalo bavit. Sundal jsem jí obojek a s povelem "Hledej prasátko!" jsem čekal, co se z toho vyklube dál. Cita zmizela, po chvilce se ozvalo vysoké, rychle se vzdalující hlášení. Až jsem zapochyboval, jestli fenka někde nezvedla srnčí. Ale naštěstí jsem se mýlil. Hlášení se za chvíli změnilo na hluboké a bylo často přerušováno vrčením a chrčením - ono se s plnou mordou štěkat moc nedá. Bylo jasné, že Cita prase staví a snaží se ho zadržet. Jen to bylo zase ode mne dost daleko. Snažil jsem se postupovat co nejrychleji, abych fence pomohl. Už se mi zdálo, že musím být dost blízko, v tom zpod větví nejbližšího smrčku vyrazilo prase, minulo mou nohu asi o 10 centimetrů a než jsem stihl zamířit, zase zmizelo v houští. Stejně by se nedalo střílet, protože fena byla všude kolem něj a na něm. Postupoval jsem tady zase za nimi, konečně prase vidím. Tedy asi na pět kroků, přes křoví, prase sedí a já rychle odhaduji, kde je a v nejbližší vteřině bude fena. Střílím - prase padá, ale hned se zvedá a zase prchá. Fena je až za ním, mačkám druhý kohoutek, ale rána nevyšla. Lámu zbraň a překvapeně vyndávám dvě prázdné nábojnice. Při první ráně mi vyšel společně s kulí i S-ball. Nechápu proč, ale ono není divu. Byl jsem zpocený, úplně mokrý, zapocené brýle napůl obalené sněhem a zmrzlé a potrhané ruce. Rychle čistím brýle a postupuji zase za uprchlíky. Ale teď již vidím, že není třeba se ukvapovat. Fena přišla na jednoduché řešení a dala praseti možnost si vybrat: Buďto bude sedět na zadku, nebo bude mít na kýtě v ráně zakousnuté zuby a na nich bude viset celých jejích 8 kilogramů. Jak kruté a účinné! Praseti nakonec nezbylo, než volit první variantu. Našel jsem tedy kousek volného prostoru, počkal až bude fena trochu stranou a prase jsem dostřelil naostro zepředu na hlavu.
Jednalo se o kňourka o váze po vyvržení něco málo přes 40 kg. Ze včerejšího večera měl průstřel svalovinou obou kýt, chybělo tak 10 cm aby byla rána úplně chybená. Žádná kost zasažena nebyla. Pozdějším ověřením nástřelu Jarka zjistil, že přehlédl slabou větvičku… Střílet v noci v lese je přeci jenom dost riskantní záležitost. Nebýt sněhu a především výborného výkonu City, bylo by takto střelené prase ztracené. Kolik takových prasat se nedohledá?!
Byl jsem zvědav, jaké účinky měla moje střelba. Ta první rána přes křoví neměla téměř žádný význam. Kule způsobila nějaký škrábanec na boku a S-ball pod ostrým úhlem prorazil škáru na hřbetě a pokračoval těsně pod škárou vrstvou podkožního tuku a zastavil se po 10ti centimetrech. Ani se nevysvlékl z plastového pouzdra. Ta poslední kule již odvedla dobrou práci.
Znovu a pokolikáté již nezbývá než obdivovat neuvěřitelnou vitalitu černé zvěře. A stejně tak odvahu a vynalézavost jagdteriéra, s jakou se pouští do zápasu s nepoměrně větším a silnějším protivníkem a v tomto zápase vítězí. Mám zato, že Cita si svoji snítku z úlomku vetknutou za obojek tentokrát opravdu zasloužila.