Pokusím se tak trochu pospat svoji jagošskou anabázi, nehledejte v seriálu nijaké zvláštní moudro, spíš poučení, jak se ledacos dělat nemá.
Tento svůj příspěvek chci věnovat vzpomínce na chovatelku jagdteriérů, opravdovou psí mámu, jakou byla paní Jana Urbanová z Teplic.
Tak tedy - myslivec bez psa, půl myslivce. Já si myslím, že je to ve skutečnosti ještě méně, ale budiž. A protože můj otec v té době držel výmaračku, já jsem se rozhodl pro malého psa i zakoupil jsem si knihu "Malí lovečtí psi" a právě úryvek z této knihy pak byl posledním zrnkem na vahách mého rozhodování. Ale nejdůležitějším kritériem pro výběr loveckého psa je, že se musí líbit manželce. Ostatně jeden známý kynolog kdysi řekl: "Já dávám psům lásku - a manželka nažrat." Takže jsme vybírali podle obrázků. Mrkněte do této knížky a dáte mi za pravdu. Další věcí je, že považuji za psa nedůstojné, aby se mu musela nějak česat, stříhat či jinak upravovat srst.
Byl jsem tehdy služebně v Teplicích a v Myslivosti byl inzerát, takže jsem zazvonil u Urbanových. Zvoním, klepu, je otevřeno, jdu dál. Tak se stalo, že jsem se ocitl na chodbě neznámého bytu a zjistil jsem, že tam nejsem sám. Byly tam se mnou dva jagdteriéři. Kdesi v koutku duše jsem nosil zvěsti o kousavých a útočných bestiích, sice jsem jim nevěřil, ale vlézt psům do jejich teritoria je vždy na pováženou. Tak jsem začal "vysílat na přátelské vlně" a dřepnul jsem si na bobek, abych dal najevo přátelské úmysly. Reakce byla blesková. Obě feny se na mě vrhly a oblízaly mi uši a nos. Tím si mě jagoši nadobro získali. Ale to už se objevila paní domu a zvala mě dál.
"Ale to kafe si hlídejte, nebo Vám ho čuby vypijou!" To je věta, na kterou nelze zapomenout. Fenky byly skokem na stole a kdyby káva nebyla horká, asi bych ji neubránil. Trošku samozřejmě přeháním, na povel se fenky ochotně stáhly do vyhrazených mezí a chovaly se velice ukázněně. A nebyly to žádní gaučáci, jizvy na jejich nosech vypovídaly jasně o jejich loveckém využití.
Probrali jsme myslivost a pejsky od a až po z a hlavně jsme domluvili odběr mého prvního psa. Byl to Ero z Horní studánky. Byl to "Pan Pes", ale měl jednu velkou smůlu - měl mizerného pána. Od paní Urbanové jsem si později odvezl ještě fenečku Felly z Horní studánky, se kterou to táhneme dosud. Felly "se povedla", má přeci jen toho pána už o něco chytřejšího. Ale kdo koho při loveckém výcviku učil, o tom by se dalo diskutovat. Jednou jsem se přijel do Teplic se svojí fenkou pochlubit, paní Urbanová se mnou stále dělila o psí radosti i starosti, byl jsem tak trochu členem širší rodiny. Byly zrovna napečené buchty a paní Urbanová nám nabídla. Já jsem neodolal (byla výborná!), moje čuberka buchtu odmítla. Stále nechápu proč, jinak je mlsná a na sladké jako čert. "Tak jsem si dodnes myslela, že buchty umím …", zněla další památečná věta.